V zeměpisném třídění nář. národního jaz. nářeční seskupení nejvyššího řádu, vnitřně diferencované a se závažnými shodnými znaky, jimiž se odlišuje od jiné nář. skupiny. Při dělení ↗dialektůč. jaz. na n.s. se uplatňuje hledisko hláskoslovné. Diferenčním znakem jsou výsledky rozdílného vývoje samohlásek ý (dnes spis. ý, např. mlýn, starý), částečně též í (spis. í, např. sítko), a ú (dnes spis. ou, např. mouka, nesou), hláskoslovného procesu odvíjejícího se na našem území od 15. stol. (↗čeština doby husitské). Vydělují se tak jednak n.s., v nichž došlo k diftongizaci ý > ej (zčásti í > ej) a ú > ou, popř. k následné změně ej > é a ou > ó (↗humanistická čeština), jednak n.s., v nichž zůstávají původní samohlásky ý (popř. ý splynulo s í) a ú uchovány, popř. podléhají krácení a mění se v y a u. Rozlišují se čtyři základní n.s.: ↗česká nář. v užším smyslu (téměř celé území Čech a jz. okrajové území Moravy) se střídnicemi ej a ou (mlejn, starej, zpravidla též sejtko, mouka), ↗středomoravská (dříve ↗hanácká) nář. (záp. a stř. severojižní pruh Moravy) s následnou změnou ej > é, ou > ó (mlén, staré, sétko, móka), ↗východomoravská nář. (dříve ↗moravskoslovenská nář.) (vých. Morava) s uchovaným ý (v již. části skupiny splynulým ve výslovnosti s í) a ú (młýn, starý / mlín, starí, sítko, múka), ↗slezská nář. (sv. okraj Moravy a území českého Slezska) s uchovanými ý a ú, avšak zkrácenými v y a u (młyn, stary, muka), s ↗přechodovými nářečími slezskopolskými.

Každá n.s. se dále člení na menší podskupiny, každá nářeční podskupina pak na typy/úseky a každý typ/úsek na nář. jednotlivých lokalit (mikrodialekty). Viz mapu výše.